Andrés Bello se narodil 29. listopadu 1781 v Caracasu v kreolské rodině střední třídy. Jeho rané vzdělání bylo svěřeno Cristobalu de Quesadovi, mercedariánskému mnichovi, tehdy údajně největšímu latináři ve Venezuele, který mu vštípil velkou lásku k latinským a španělským klasikům a španělsko-italské škole 19. století. Ty na něj měly mít celoživotní literární vliv.
V roce 1797 vstoupil na univerzitu v Caracasu a v roce 1800 získal titul bakaláře umění. Poté zde studoval práva a medicínu. Aby si zvýšil příjem, vyučoval své přátele, z nichž nejvýznamnější byl Simón Bolívar, budoucí osvoboditel Jižní Ameriky. Bellova finanční situace, vždy nejistá, se zřejmě zhoršila, a tak v roce 1802 zanechal studií a vstoupil do státních služeb.
Kromě svých administrativních povinností napsal Bello řadu básní, několik z nich napodobením Vergilia a Horacia, všechny průměrné. Redigoval také první noviny vydávané ve Venezuele, Gazeta de Caracas (1808), a napsal první knihu vydanou v generálním kapitanátu, Calendario manual y guía universal (1810). Současně se zapojil do revolučního hnutí, které zachvátilo celou zemi. Když byla v roce 1810 ustavena prozatímní vláda, byl vyslán do Londýna v rámci diplomatické mise vedené Bolívarem. Bello zůstal v britské metropoli až do roku 1829 a působil postupně jako tajemník venezuelské, chilské a kolumbijské legie.
Život v Londýně nebyl příjemný a Bello byl často nezaměstnaný. Přesto spolupracoval s José Maríou Blanco Whitem na vydávání časopisu (El Español, 1810-1814) a s Antoniem José de Irisarrim na podobném podniku (EI Censor americano). Nakonec vydával časopisy Biblioteca americana (1823) a Repertorio americano (1826-1827). Když mu bylo nabídnuto místo v chilské vládě, nabídku přijal a se svou druhou anglickou manželkou a pěti dětmi opustil v roce 1829 Anglii, aby zbytek života prožil ve své adoptivní zemi.
V Chile se Bello zapojil téměř do všech oblastí života. Byl redaktorem oficiálních vládních novin (EI Araucano, 1830-1853), senátorem (1837-1864), vrchním správním úředníkem ministerstva zahraničních věcí (1829-1852) a zakladatelem a rektorem chilské univerzity (1842-1865). Podílel se také na sepsání ústavy z roku 1833 a v letech 1831-1833 napsal všechny významné prezidentské projevy. Jeho postavení důvěrného poradce prezidentů a ministrů vlády mu zajistilo obrovský vliv v chilské politice.
Bellův vliv byl velký také v chilském kulturním a společenském životě. Jeho španělská gramatika je patrně nejlepší, jaká kdy byla vytvořena. Jeho zákoník občanského práva platí v Chile s úpravami dodnes a převzala jej řada dalších latinskoamerických zemí. Jeho filozofická díla jsou ceněna a jeho kniha o mezinárodním právu byla uznána za klasiku. Zemřel v Santiagu v Chile 15. října 1865.