TheatreEdit
Odets se věnoval herectví s velkou vášní a vynalézavostí. V devatenácti letech se vydal na vlastní pěst a nechal si říkat „recitátor Rover“. Pod touto přezdívkou se účastnil talentových soutěží a získával zakázky jako rozhlasový řečník. Vystupoval v několika hrách divadla Harryho Kempa Poet’s Theatre na Lower East Side. Přibližně v této době byl Odets jedním z prvních skutečných amerických diskžokejů v rozhlasové stanici WBNY a dalších na Manhattanu, kde pouštěl nahrávky a komentoval je. Působil také jako divadelní kritik, což mu umožňovalo volný vstup na představení na Broadwayi a v centru města. V této funkci viděl v roce 1926 broadwayskou inscenaci hry Seana O’Caseyho Juno and the Paycock. O’Caseyho dílo mělo na Odetse jako dramatika silný vliv.
Na počátku 20. let strávil Odets čtyři léta jako dramatický poradce v židovských táborech v Catskills a Poconos. Hodně cestoval s divadelními společnostmi, zejména s populární filadelfskou Mae Desmond Company, a hrál v jejich divadle v Chesteru v Pensylvánii velké množství charakterních rolí. Na Broadwayi se poprvé prosadil v roce 1929, kdy byl obsazen do dvou malých rolí a jako dublér mladého Spencera Tracyho ve hře Conflict Warrena F. Lawrence. Na podzim roku 1929 získal Odets své první angažmá v prestižní divadelní společnosti Theatre Guild jako statista. V letech 1929 až 1931 hrál malé role v řadě inscenací Theatre Guild. V divadelním spolku se spřátelil s vedoucí castingu Cheryl Crawfordovou. Crawfordová navrhla Haroldu Clurmanovi, tehdejšímu lektoru her v divadelním spolku, aby Odetse pozval na schůzku, kde by s ním probral nové divadelní koncepce, které připravovali s Lee Strasbergem. Ačkoli byl Odets zpočátku zmaten pojetím herectví jako umění, Clurmanovy rozhovory ho přesto okouzlily a stal se posledním hercem vybraným pro první letní zkoušky Group Theatre v červnu 1931 v Brookfield Center v Connecticutu, čímž se stal zakládajícím členem souboru.
The Group Theatre se ukázalo být jedním z nejvlivnějších souborů v dějinách americké scény. Jako první založili svou práci na herecké technice, která byla ve Spojených státech nová a kterou vymyslel ruský herec a režisér Konstantin Stanislavskij. Dále ji rozvinul režisér Group Theatre Lee Strasberg a stala se známou jako Metoda nebo Method Acting.
Od počátku byl Odets odkázán na malé role a dublování svých kolegů ze Skupiny. V sezóně 1932-33 zaskakoval za hlavního herce Luthera Adlera v inscenaci Group’s Success Story Johna Howarda Lawsona. K Odetsově frustraci Adler nikdy nevynechal žádné představení, ale získal mnoho poznatků o dramatickém řemesle, když stál v křídle a poslouchal hru. Odets Lawsonovi přičítal k dobru, že díky němu pochopil potenciální divadelní sílu hovorového jazyka. S časem, který měl k dispozici, a na Clurmanovo naléhání se začal sám pokoušet o psaní her.
Odetsovy první hry byly autobiografický kus s názvem 910 Eden Street a hra o jeho hrdinovi Beethovenovi s pracovním názvem „Vítězství“. Clurman obě odmítl jako juvenilie, ale povzbudil svého přítele, aby pokračoval v psaní, a zároveň ho nasměroval ke známému prostředí. Koncem roku 1932 začal Odets psát hru o středostavovské židovské rodině v Bronxu, původně nazvanou I Got the Blues. Na této hře pilně pracoval, sdílel její návrhy s Clurmanem a sliboval role svým hereckým kolegům – často tytéž role. Během pobytu v Green Mansions, jejich letním zkušebním místě ve Warrensburgu ve státě New York v roce 1933, hrála Skupina pro ostatní obyvatele tábora druhé dějství hry, která měla být brzy přejmenována na „Probuďte se a zpívejte!“. Publikum bylo nadšené, ale vedení Skupiny, zejména Lee Strasberg, bylo v té době stále proti jejímu uvedení.
Odets se až do svého debutu jako dramatik nadále herecky vzdělával se Skupinou v různých letních zkušebnách na connecticutském venkově a ve státě New York. Kromě Brookfield Center a Green Mansions k těmto místům patřily Dover Furnace v okrese Dutchess (1932) a velký dům v katskillské vesnici Ellenville (1934). Léto 1936 strávila skupina v Pine Brook Country Clubu v okrese Fairfield v Connecticutu. Jejich posledním letním útočištěm bylo Lake Grove ve Smithtownu ve státě New York v roce 1939. Odetsův výcvik ve Skupině pod Strasbergovým vedením měl zásadní význam pro jeho dramatický vývoj. Na sklonku života v jednom rozhovoru uvedl: „Můj hlavní vliv jako dramatika měla herecká skupina Group Theatre a členství v této skupině …“. A je vidět, že herecká technika Group Theatre se vkradla přímo do her.“
Odets se stal prvním metodicky školeným dramatikem, když 6. ledna 1935 uvedl svou první hru, jednoaktovku Čekání na Leftyho, v bývalém Civic Repertory Theatre na Čtrnácté ulici v New Yorku. Šlo o benefiční představení pro časopis New Theatre Magazine. Stejně jako Lawson, člen komunistické strany, byl i Odets v té době ovlivněn marxismem a jeho hry byly stále více politické. Hra Čekání na Leftyho byla inspirována stávkou newyorských taxikářů v roce 1934 a je napsána formou minstrel show. Je to jednoaktovka složená ze vzájemně propojených scén zobrazujících sociální a ekonomická dilemata dělníků v různých oborech. V centru pozornosti se střídavě ocitá odborová schůze taxikářů a viněty z těžkého a utlačovaného života dělníků. Mladý lékařský praktikant se stává obětí antisemitismu; laborantovi hrozí ztráta zaměstnání, pokud odmítne splnit příkaz ke špehování kolegy; manželství párů je zmařeno a rozvráceno beznadějnými ekonomickými podmínkami způsobenými hospodářskou krizí. Vrcholem je vzdorovitá výzva ke stávce odborů taxikářů, která postavila na nohy celé premiérové publikum. Hra nevyžaduje proscéniové jeviště, a proto ji lze hrát v jakémkoli hereckém prostoru, včetně zasedacích síní odborů a na ulici. Nečekaně divoký úspěch Čekání na Leftyho přinesl Odetsovi mezinárodní slávu, ačkoli jeho silné prounijní zaměření způsobilo, že byl v mnoha městech ve Spojených státech zakázán. Inscenovala ji řada levicových divadel v Británii, Austrálii a dalších anglicky mluvících zemích a byla hojně překládána.
Awake and Sing!, kterou po úspěchu Čekání na Leftyho nakonec v únoru 1935 uvedlo Group Theatre, je obecně považována za Odetsovo mistrovské dílo. Je uváděna jako „nejstarší kvintesence židovské hry mimo jidiš divadlo“. Hra pojednává o rodině Bergerových, která se snaží udržet si určitou vážnost a sebeúctu v longwoodské čtvrti Bronxu a zároveň se potýká s úzkostí způsobenou hospodářským kolapsem. Odetsova volba začít hru in medias res, jeho dialogický styl, zjevná příchylnost k dělnické třídě a skutečnost, že se jednalo o první hru na Broadwayi, která se zaměřovala výhradně na židovskou rodinu, odlišují Awake and Sing! od ostatních celovečerních her uváděných na Broadwayi v této době.
Odets se stal charakteristickým dramatikem Skupiny s debuty Waiting for Lefty a Awake and Sing! a jeho pověst je s divadlem Group nerozlučně spjata.
Dvě jednoaktovky z roku 1935 Waiting for Lefty (Čekání na Leftyho) a protinacistická hra Till the Day I Die (Dokud nezemřu) jsou spolu s řadou dalších děl různých dramatiků uváděných Group Theatre ostrou kritikou spekulantů a vykořisťovatelských ekonomických systémů v době Velké hospodářské krize. Někteří kritici je odmítají jako levicovou propagandu. Běžněji je však Čekání na leváka považováno za ikonu agitpropového žánru a dílo je hojně překládáno a antologizováno a je stále populární. Odets tvrdil, že všechny jeho hry pojednávají o lidském duchu, který vytrvá tváří v tvář jakémukoli protivníkovi, ať už jsou postavy zobrazeny jako bojující s kapitalistickým systémem, či nikoli. Velmi úspěšná hra Zlatý chlapec (1937) zobrazuje mladého muže rozpolceného mezi uměleckým a materiálním uplatněním. Paradoxně se jednalo o největší komerční úspěch Group Theatre. Od Zlatého chlapce se Odetsova tvorba více zaměřovala na dynamiku mezilidských vztahů ovlivněných morálními dilematy jednotlivých postav. V roce 1938 uvedla Skupina psychologickou hru Rocket to the Moon (Raketa na Měsíc), která zkoumá selhání člověka při naplňování jeho tvůrčího potenciálu. Levicová kritika Odetsovi vytýkala, že opustil svůj dřívější otevřený politický postoj, a hra měla jen skromný úspěch. Dramatik George S. Kaufman se ptal: „Odetsi, kde je tvůj osten?“. Nicméně hra Rocket to the Moon vzbudila dostatečnou pozornost, aby se Odets v prosinci 1938 dostal na obálku časopisu Time.
Po hře Rocket to the Moon následovaly hry Night Music (1940) a Clash by the Night (1941), z nichž ani jedna nebyla úspěšná. Kromě adaptace hry Konstantina Simonova Ruský lid v sezóně 1942-1943 se Odets až do roku 1949 nedočkal další broadwayské inscenace. Velký nůž je alegorií o zhoubném vlivu slávy a peněz na charakter umělce; nepřímo také naráží na politiku období počátku studené války. Ostrá kritika hollywoodských mravů ve hře byla interpretována jako nevděk ze strany Odetse, který si v té době vydělal značné množství peněz psaním filmů. Hra se hrála pouze tři měsíce a v pokladnách kin prodělala.
Odetsova hra Venkovské děvče z roku 1950 se zaměřuje na dopady zneužívání alkoholu na kreativitu a manželské vztahy. Měla úspěch u kritiky i v pokladnách kin a později byla adaptována pro film s Bingem Crosbym a Grace Kellyovou v hlavních rolích. Oba herci si za své výkony vysloužili nominaci na Oscara. Kelly získala za svůj výkon ve filmu cenu pro nejlepší herečku a scénárista George Seaton obdržel za svou adaptaci Oscara. Odetsova poslední hra byla uvedena na Broadwayi v roce 1954. Porota Pulitzerovy ceny v roce 1955 upřednostnila hru Kvetoucí broskev, ale na nátlak Josepha Pulitzera mladšího byla cena místo toho udělena Tennessee Williamsovi za Kočku na rozpálené plechové střeše, kterou porota považovala za nejslabší z pěti nominovaných her.
HollywoodEdit
Okamžitý úspěch Odetsových raných her přitáhl pozornost hollywoodských producentů. Poprvé odjel do Hollywoodu počátkem roku 1936, aby psal nejen pro jeviště, ale i pro filmové plátno. Od této chvíle strávil v Hollywoodu většinu svého života. Jeho původním záměrem bylo vydělat peníze, které by pomohly dotovat uvedení jeho hry Ztracený ráj v Group Theatre na konci roku 1935, nad níž se kritika rozdělila, a pomoci mu splnit jeho vlastní finanční závazky. Jeho první scénář produkovala společnost Paramount a režíroval ho Lewis Milestone. Film Generál zemřel za úsvitu (1936) s Garym Cooperem a Madeleine Carrollovou v hlavních rolích získal několik pozitivních recenzí, i když Frank Nugent z New York Times zopakoval Kaufmanův osten v názvu svého článku.
Stejně jako většina scenáristů té doby pracoval Odets v rámci studiového systému až do nástupu nezávislé produkce v 50. letech. Odets tak často psal návrhy k filmům jako Rapsodie v modrém nebo Báječný život, které byly předány k dalšímu rozpracování jinému scenáristovi nebo týmu. Odets odmítl být uveden u mnoha filmů, na nichž pracoval. Přijal však plné uznání jako scenárista i režisér filmu None but the Lonely Heart (1944), který byl adaptací románu Richarda Llewellyna a produkovala ho společnost RKO. Ve filmu hráli Cary Grant, Ethel Barrymoreová (která získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli), Barry Fitzgerald a Jane Wyattová.
Odets napsal v roce 1957 scénář k filmu Sladká vůně úspěchu podle novely a první předlohy Ernesta Lehmana, který produkovala nezávislá společnost Hecht-Hill-Lancaster. Tento film noir s Burtem Lancasterem a Tony Curtisem v hlavních rolích zobrazuje podhoubí novinářského světa. Postava J. J. Hunseckera, kterou ztvárnil Lancaster, byla Americkým filmovým institutem zvolena 35. nejodpornějším padouchem za 100 let filmu. Odets režíroval ještě jeden film, k němuž napsal i scénář, Příběh na první straně (1959).
Čtyři Odetsovy divadelní hry – Zlatý chlapec, Střet v noci, Velký nůž a Děvče z venkova – byly zfilmovány, ačkoli Odets k nim nenapsal scénář.
Podle Odetsova scénáře byly natočeny čtyři divadelní hry.